polský zákazy pití na veřejnosti

/wroclaw/



o nedělním odpoledni jsem jel s (konečně) zakoupeným krabicákem přelitým do petky od spritu na konečnou šalinky.

olympiskej stadión.

u obří vstupní brány budlinka pro strážnýho a nad vstupem nápis "camping".
přišel jsem k němu a zeptal se:
"jest tu volno jišč do stadionu olympijskego?"

podíval se na mě, mávl rukou a řekl "proše."

prvně mi bylo trošku blbé sedět sám na schodech před budovou s "fyzickou výchovou". 
pít tam. a na koleni si psát svoje věci.
po pár deci a pár dávkách husí kůže (ach, domov!) mi to začalo být jedno a svou petku jsem skoro dokončil.

vracel jsem se zpět na šalinku okolo vstupu. poslední +- dvě deci v petce strčený v kapse kraťasů.

"stop! tu nie jest volno pišč!" křikl na mě hlídač.

přistoupil jsem k němu a naprosto vážným hlasem mu řekl:

"já. tutaj. čekal. muj. randez-vous. ona nie. ja jestem žli," a podíval se na něj smutně.

odběhl do svý budlinky.

nasadil si hlídačskou čepici na jeho plešatou gebuli.

vytáhl zpod obrazovky láhev vodky.

oboum nám nalil kalíšek a spiklenecky se na mě podíval.

"na zdrovje!" praštil mě do ramene. "suki!" křikl a napil se z-plna-hrdla.

holka z utahu a jiný erotický sny

/brno/


"každej by měl dělat to, pro co se narodil," zní jedna z těch vesmír-tě-miluje hlášek.


jeden prázdninovej pátek jsem šel k-půlnoci městem. 
brno se houpalo a cinkalo pod smrští všech opilejch lidí, kteří se nalívají, "protože je pátek."
byl jsem nejspíš jedinej střízlivej člověk v celým brně. 
ta pozice se mi moc nezamlouvá. 
jak to tak v létě bývá, v ulicích se začaly objevovat skupinky zmrdečků, co máchají rukama a tipujou si svoje terče.

pár takových sedělo v poslední šalince z český:
"nesnáším ty lidi, co chodí chlastat v pátek," pronesl jeden z nich tak mužně, že se tomu musela zasmát i šalinka a prohodila elektrickej výboj - její jediná možnost vzdoru.
podíval jsem se tím směrem a připadal jsem si podivně. 
vzpomněl jsem si na karla pilkingtona. když byl se svou cestovatelskou show kdesi v džungli (či co to bylo), měl s sebou svoje klasický britský chipsy, bez kterých se nehne. 
na nějakým svahu uviděl miliony let starýho ještěra. hodil mu chipsy a koukal, co se bude dít. ještěrovi chipsy zachutnaly a chtěl další. 
"to je zvláštní, že můžu mít něco společnýho s něčím tak starým a odlišným," tetelil se.

"čemu se tlemíš, debile?" křikl na mě jeden z té skupinky. tenhle byl speciální kretén. podle očí jsem tipoval, že má duševní mohutnost jako elektrická vrtačka, která není zapojená do sítě.
"soukromý vtípky," odpověděl sem.
"máš štěstí, že mám dneska narozeniny!" odpověděl mi zpátky.
já možná, ale svět asi moc radost nemá, napadlo mě a zase jsem se začal smát.
"ty máš, kurva, nějakej problém?" vstal a šel ke mě. došlo mi, že se musím přestat smát jak trotl.
podle všech pravidel zvířecí říše jsem se nahrbil a odhodlaně se rozešel proti němu. seděli na čtyřce. 
všiml jsem si, že jeden z nich, ten nejtišší, je nejspíš zhulenej. tonoucí se stébla chytá. prošel jsem kolem křiklouna přímo k jeho kamarádovi. 
"nemáš něco na brko?" zeptal jsem se ho.
"soráč, kámo, já už nemám vůbec nic," soukal ze sebe.
"kurva, připadám ti vtipnej?" zkusil to znova křikloun, ale už s menší razancí.
"nech ho bejt, tyvole, dyť je v pohodě," podíval se na něj zhulenej borec.
křikloun si spořádaně sedl a mlčel. 

"musíš myslet jako oni, jako zvířata," slyšel jsem michala z mostu.

vrátil jsem se zpátky do točící se harmoniky v šalince. vedle mě stál fest vylitý týpek, co držel před obličejem svítící smartfoun.
"zítra napiš o tom, jak se lidi chovaj jako zvířata," diktoval do něj.
když to dořekl, šalinka prudce zabrzdila a telefon mu spadl na zem, pod moje nohy.
"ani není prasklej, to máš v pohodě," podal jsem mu ho.
podíval se na mě nepřítomným pohledem, cosi na telefonu poklikal a zase si ho dal před obličej:
"napiš si. že nic. není tak, jak vypadá. zvířata taky můžou přemýšlet," diktoval si dál, tentokrát ještě víc zmateně.



na jakubským náměstí mě zastavily dvě roztomilý slečny:
"nemáte chvíli času? jsme z ježišovy cirkve a chceme se vás zeptat na věci okolo boha," zeptala se vyšší. blondýna s plnýma rtama.
"tak jo," zastavil jsem se.
"věříte v boha?" zeptala se.
"já nevím, co vám na to mám říct. nějakej princip tady je, to je jasný. a můžem tomu říkat, jak chceme. ale když mluvíte o tom ježíšoví, tak v ježíše věřím," odpověděl jsem jim.
"vážně? věříš v ježíše? pardon, věříte?" zeptala se druhá, menší s brýlema.
"na vykání se vyserte, to je pičovina," omluvil jsem jí to.
"podle mě je ježíš můj kámoš. je v pohodě. nemá nic proti gayům, alkoholu, marihuaně a předmanželskýmu sexu," povídal jsem.
"a nechcete se dozvědět víc o naší církvi?" zeptala se mormonka z utahu, jak jsem mezi řečí zjistil.
"ani ne, jsem spokojenej s mou představou ježíše. je mi vlastně vcelku i jedno, jestli byl nebo ne. to hlavní je v tom poselství, který se mu připisuje. buď dobrej člověk, buď v pohodě, láska, pohoda a tak."
děvčata na mě koukala a neměla co říct
"a nechceš se potkat některý jiný den, abysme ti mohli říct, o co přicházíš, když nepouštíš boha do svého srdce?" zeptala se znova holka z utahu, podporovaná kýváním hlavy její kolegyně, kanaďanky.
"a nechceš se potkat některej jinej den, abych ti řekl, o co přicházíš, když na sebe ve vaně nepouštíš sprchu?" dostal konkrétní podobu pocit, kterej jsem měl celou konverzaci.


každej by asi měl dělat, pro co se narodil. 

ale podle mě to určitě neznamená žít v celibátu, když si krásný děvče. 
taky to neznamená být agresivní kretén.

vlastně je to klasickej kec všech těch suprovejch lidiček, kteří jen obhajují to, co se nedá obhájit.

jasně

/kdekoliv/

"a tohle půjde na blog, jen co se mi bude chtít," řekl jsem.

chemie

/brno/


nasedl jsem na nezvykle půl-dvanáctý rozjezd.
"na co hraješ," zeptal sem se dívky, co stála na schodech autobusu nade mnou a držela v ruce černej obal od hudebního nástroje.
"na basu," odpověděla tiše a odtažitě.
"elektriku, nebo akustiku?" zeptal sem se vlezle.
"co myslíš," pověděla tiše bez náznaku jakýhokoliv názoru.
"elektrika," pověděla mi ona - ta nejtišší sebevědomá slečna, když sem nevěděl.
byl to samozřejmě rozhovor úplně o hovně, ale v tu chvíli mi došlo, že nejde o to, co se řekne.
usmívala se tak, jako bysme v tu chvíli byli jen my dva.
byla mezi náma taková podivná chemie, kterou jsem do tý doby nechápal.
jako vždycky sem se k ní snažil zachovat hezky a jen tak odejít.
taková ta věc, která vám připadá geniální jen v ten moment. až vystoupíte a zjistíte, že není návratu a už ji nikdy neuvidíte, tak to tak krásně nezní. ale možná v tom to je.


mezitím sme stopovali do příbora a potkali chlápka, co jezdí s vysoko-zdvižným vozíkem ve fabrice, protože se hlásí na doktorský studium historie. "a vono je to v tom archivu skoro to samý."

nakonec sme potkali hromadu lidí, kteří byli úplně mimo, ale vlastně hrozně fajn.

dojeli sme do brna samotní luxusním dopravním prostředkem, kterej se nám podařil záhadným (ale milým) způsobem stopnout. (viz fotka)

šli jsme ve futuru do sex shopu.
mařka mi vylila na ruku lubrikant a líčila story svých zákaznic.
"co to je?" zeptal se jí libor.
"feromony. budeš se líbit. dej si to na krk a každá se zastaví. nebude vědět proč, ale zastaví se. další hra je na tobě," odpověděla.
"takže to funguje?"zeptal se libor od regálu s lahvičkama.
"chodí mi sem klientka, co se jí líbí její kamarád. moc si jí nevšímá, tak to vzala do svých rukou. chodí mi sem měsíc a už ji pozval na oběd," chlubila se s tím, že pomáhá lidem.
vlastně je to krásnej byznys. ať je to placebo nebo ne, dáváte lidem štěstí.


jeden kamarád prohodil, že se bojí dát si zázračnou pilulku.
"neoddaluj to. domluvil sem se na tom s jedním kamarádem, ale než se to stalo, zabil ho nějakej protijedoucí kretén," pověděl sem mu.


venku prší a mě napadá jedna z těch zvrácených pravdiček:
"střízlivej dokáže bejt šťastnej kdokoliv. ale zkuste pít a být šťastní - to umí málokdo."

dvě kola tam a zpět

/brno/


"noční déšť na rozpáleným betonu 
zrcadlí
hlubokou oblohu 
a
omývá 
fatamorgány všech
opilců
snílků a
lhářů,
co uvěřili
tónům 
perspektivy ostatních"

jo, jo, jo, jo. i takovéhle věci se dají napsat. co to komu ale řekne? myslím, že je na čase trošku změnit přístup.




občas všichni věříme svým lžím tak moc, až jim doopravdy uvěříme.


v desertu mi slečna vrátila o stovku víc. upozornil sem ji na to.
u gluma za náma ke stolu chodil podivnej týpek, co něco zkoušel. 
"to je škoda odcházet, tak pěkný holky. potřebuješ založit?" naklonil se ke mně se stovkou v ruce, když sem odcházel s verčou a jáňou.


když sem procházel okolo nahýho poprsí z kamene na dětský nemocnici, zastavil mě protijdoucí:
"nemáš oheň? nemám ani korunu, abych si ho koupil,"
"jasně," vytáhl sem zapalovač z tašky.
"díky moc, tu máš jedno cigáro, že si se zastavil a neposlal mě do prdele," podal mi cigaretu.
"dík, ale nekouřím. radši si to vykuřte sám, vám to víc dá," odmítal sem.
"a proč sebou nosíš zapalovač?" vyřítil se na mě.
"abych někomu jako tobě mohl zapálit," odhodil sem zábrany.
"čau," chystal se odejít se svou zapálenou cigaretou a nechal mě s tou (už) mojí.
"kluci, nevíte, kde je tu levný přespání? potřebuju se někde vyspat a hlavně umejt," přišla z druhý strany žena. mohlo jí být pětatřicet.
"to fakt nevím," snažil sem se odejít.
"počkej, nemáš cigáro?" zeptala se mě. podíval sem se na chlapíka.
"vlastně jo," sáhl sem do kapsy a podal jí ho.
"a oheň?" čekala.
"jasně," znova sem ho použil.
"ty, hele. ty máš tak obeplý gatě. je mi zima a nemám kde spát. nechceš ho na oplátku vykouřit? třeba támhle za tou trafikou?normálně to dělám za dvě kola, ale dal si mi cigáro a oheň. navíc, v těch gatích to vypadá, že máš velký koule. a to já mám ráda," přistoupila blíž.
"dvě kola?" zeptal sem se. vzpomněl sem si na ženskou, co se mi stejným slovníkem snažila prodat notebook, když sem si políval hlavu vodou z fontány u janáčkova divadla.
"dvě stovky, ale prominu ti je. měl bys to zadaks," pokračovala stejně ofenzivně a koketně.
"děkuju moc za nabídku, ale asi ne. tak nějak věřím na lásku a tyhle věci," odpověděl sem jí upejpavě.
"věříš na lásku? myslíš, že kdyby byla láska, tak tu teď v týhle zimě drkotám zubama, chci ti ho zadaks vykouřit a ptám se vás dvou, kde se dá zalevno přespat?" přistoupila ke mě ještě rázněji. 
"asi jo," odpověděl sem a rozešel se na posledních pár metrů domů.
"polykáš? dvě kola bych měl mít," slyšel sem, jak se jí ptá týpek, co celou dobu stál a mlčel.


"všichni si tak nějak lžeme," řekla mi kdysi weu.

vždycky je na všechno pozdě

/kdekoliv/


"je těžký přijmout to, že na některý věci bude prostě pozdě, když se nerozhoupáš," řekl mi kdysi děda.

tak nějak mi ta myšlenka krouží v hlavě - snad jen proto, že je pravdivá.
kolik věcí jsem odkládal a kolik slov pokládal za samozřejmý a neřekl je.

"v brně zakročili proti prostituci," hlásila načančaná portugalka na dvacet-čtyřce.
"cože? v brně jsou prostitutky?" podivil jsem se nad svým ignorantstvím.


v intersparu za mnou stála. podíval sem se dozadu, protože sem slyšel podivnej jazyk. ruština. ukrajinština. kdo to pozná. 
"jestli tohle je děvka, tak ji chci," řekl sem michalovi. 
dívka byla mladá. krásná.  milá. a vypadala dokonale.
"i kdybych měl zaplatit dva tácy, tak bych s ní chtěl spát," řekl sem viktorii.
"dva tácy jen aby si měl tu její prdel," odpověděla mi vesele.


po několika letech bezcílnýho psaní mi otiskli pár nejhorších věcí z mojí sbírky v psím víně. 
byl to ten okamžik, na kterej sem se těšil od doby, co sem od svých třinácti posílal dědovi svoje povídky a bláboly a on mi je pečlivě komentoval a radil, co dál a jak.
těšil sem se, jak si spolu sedneme, zasmějeme se tomu výběru a otevřeme si láhev šampáňa. podívá se na mě a řekne svoje klasický:
"tím se netrap, dělej si to, co tebe naplňuje. na ostatní se můžeš vykašlat."
místo toho jsem už zastihl dědu ve fázi, kdy mi asi chtěl tohle všechno říct. ale neříkal už skoro vůbec nic.


seděla u mě na baru. díval sem se na ni a nevěděl sem, co říct. prej se to tak stává. čím víc vám na druhým pohlaví záleží, tím víc jsou vaše slova retardovaný.
pokusil sem se to nějak naznačit svým trošku nesprávným přístupem a nic se nestalo. 
život jde dál.


šel sem na antonínskou do kebab-storu a přinesl sem chlapíkovi, co by se rád vzdělával, knížku od Berkeleyho.
"nerozumím česky," nachytal mě zaměstnanec, kterej byl očividně někdo zcela jinej, než s kým sem mluvil onehdá.
a šalinky stály. 
blikající smutný očka koukala do všech stran a šalinky lapaly po trošce čerstvý elektřiny. 
"nezlobte se, není proud, nepojedem," odpovídal šalin-fuhrer cestujícím.
šel sem si do ovoce-zelenina koupit pomeranč a banán, když sem slyšel hlášení v brněnským přízvuku:
"došly nám zprávy, že to za pár okamžiků pójde. kdo chce, ať nastópí. na nikoho nebudem čekat," pronesl přes reprák řidič šestkové šalinky.


nastoupil sem na čtyřkovej rozjezd a vedle mě si sedla dívka. četl sem si svoji polskou knížku, co mi doporučil mateusz, ale přišlo mi podezřelý, že se na mě nedívá svrchu. 
"kam až jedeš?" zeptal sem se jí, když sme čekali klasických pár minut na hlaváku.
"na štefánikovou," řekla roztomile.
"si ze slovenska?" zeptal sem se.
"ne, z ukrajiny. z doněcku," odpověděla mi a začala mi vyprávět o tom, jak před nedávnýma státnicema volala svojí mámě po skypu a slyšela výbuchy. 
"bezpečnostní studia? to si státnicovala s jáňou," napadlo mě nahlas.
"to je zázrak, že ten obor vůbec znáš. a chválím tvůj vkus," usmála se.
"i tak se chci vrátit. když tomu doma nepomůžu já, kdo jinej," odzbrojila mě. zrovna v jejím případě má ten obor vtipný konotace.
podal sem jí ruku, když sem vystupoval.
"jmenuju se saša," usmála se znova úsměvem, kterej si budu pamatovat.

ten hroch v tobě

/brno, lyon/



"karma," říkají.

nějak tomu nevěřím od tý doby, co mi kamarád kdysi řekl:
"jestli to funguje, tak ojedu cizí holku. potom ojede cizí holka mně. dvojitá výhra!"



jel sem na přístaviště, že se podívám na ohňostroje.
v tašce jsem měl lahváč draka.
z šalinky x3 na zastávce přístaviště vystoupili tři vojáci v uniformách s českou vlaječkou. 
uchechtl sem se jim v duchu a pak se raději díval někam jinam. zopakoval sem si opět tu prupovídku o malejch klucích, kteří si hrají na válku a jsou tupí jak ta plastová kačenka, kterou svou flintou (houbičkou) sestřelovali ve vaně.
"nemáte votvírák?" zeptal sem se jich v naději, že tihle mamrdi (a vlastně všechny armády) budou konečně k něčemu dobří.
"hehe, ne, to vůbec nemáme!" chichotali se jak dvanáctiletý školačky po dotazu na jejich menzes.



"zajdem do jedný čínský sámošky. teda, menuje se to orient, tak snad to bude čínský," řekl jsem.
"tak jo," souhlasil libor.
"mě v brně hrozně chybí tyhle obchůdky s věcma z jednotlivejch zemí. v lyonu sem do čínskýho chodil tak dvakrát tejdně," pokračoval sem a díval se na zboží v regálech.
"doprdele, u 90% procent věcí ani nevím, co to má být!" nechápal sem. 
to, že sem to řek nepatřičně nahlas sem zjistil až když se na mně podívala prodavačka v burce.
"co je to ten halal? už sem to párkrát viděl, ale nemám páru, co to má být," obrátil sem se na libora.
"venku ti to povím," uklidil mě.

"halal. to je maso. takový...," začal.
"cosi jakože islam friendly?" zeptal sem se.
"jo. jde tam o způsob, jakým to zvíře zabiješ. že ho propíchneš a necháš vykrvácet. ale to nemůže jen tak někdo. potřebuješ na to speciální pověření," pokračoval.



vzpomněl sem si na lucii. čínský děvče, který sem v lyonu potkal nad wok pánví plný nudlí a zeleniny, kterou sem neuměl pojmenovat ani česky.
"what's your name?" zeptal sem se jí.
"lucia. it's the english version of my chinese name. we all have this thing," odpověděla stydlivě.
od tý doby jsem ji často potkával. můj pokoj byl přímo na kraji dlouhý chodby, takže kolem něj každej musel projít.
"hi," řek sem jí, když procházela kolem mých otevřených dveří a já klečel u ledničky, zatímco sem pil flašku vychlazenýho vína.
"hi," utekla za můj obzor.

"hi," řekl sem jí potom asi desetkrát.

"who are you?" přišla mi zpráva na facebooku od čínského chlapce.
"don't know, you?" odepsal sem mu.
"lucia told me, that you are talking to her. what are your plans?" odepsal okamžitě.
"do I've got to have some plans?" odpověděl sem mu nechápavě.
"ok. you've got a permission to talk to her," napsal mi milostivě a já pochopil, že číňani jsou vážně divná komunita. od tý doby mě zdravili všichni číňani na koleji jako sobě rovnýho.

"hi, come and drink with me," řekl sem jí poslední večer na oné koleji.
přišla a nesměle si dala svýho prvního panáka vína v životě. zatvářila se provinile, ale zároveň šťastně. 
"I'll come later, yes?" zeptala ae.
"deal, we're gonna be at thomas' room, three doors this way," ukázal sem jí směr.

později zuřivě klepala na thomasovy dveře a my dělali, že nic neslyšíme.
"nepustíme ji sem?" zeptal sem se.
"hovno, ser na ni," odpověděl mi žabík a thomas na znamení souhlasu pustil muziku víc nahlas.

později tu noc sem šel do svýho pokoje a na klice našel izolepou přilepenej papírovej vzkaz s přilepeným, velkým a červeným lízátkem:
"I was trying to knock on your and thomas doors, but nobody opened me. I'm sorry for not meeting you. wish you a good luck in czech!" stálo tam.



povídá se takovej příběh. prej se pár lidí sebralo a rozhodlo se, že pojedou do afriky pomoct. že v tak úrodný zemi zasaděj rajčata.
dojeli tam a zasadili ty rajčata. za pár týdnů vyrostly rajčata velký jak melouny. 
když pro ně druhej den dobrovolníci přišli, rajčata byly pryč.
"z vody vylezli hroši a sežrali je," vysvětlili jim místní domorodci.
"a proto mi tu nepěstujeme rajčata," řekli vyrovnaně.



"nebyl si tady, když jsem tě potřebovala," řekla mi jáňa.
"nebyla si tu pro mně, když jsem byl mimo," řekl jsem janě2.



někdy bysme prostě měli počítat s tím, že z řeky vylezou hroši a všechno, co budujeme, nám sežerou. 


nebránit se tomu.

o stáří a dospělosti

/brno/


někdy si říkám, že můžeme myslet cokoliv sebelíp, ale pokaždý to dopadne stejně zle. aspoň já to tak mám.

"tihle mladí čuráci, je jim 20 a myslí si, že ví, co to je život!" vztekal se starý, známý brněnský právník s velkým pupkem.
"neboj, tebe tím nemyslím. ale když vidím ty zmrdy, jak si myslí, že ví. to je na přesdržku!" vztekal se dál.


"kurva, co ty mi budeš povídat o tom, jak mám počítat hlasy? kolik si myslíš, že ti je?" zbrunátněl osmdesátník ve volební komisi.
"mě je jedno, kolik vám je, ale takhle to dělat nebudu, je to totální debilita," odpověděl jsem mu s klidem.
"chceš nasrat starýho dědka?" osočil se na mě.
"nikoho nasrat nechcu. jen říkám, že si to udělám podle sebe a budu to mít o hodinu dřív hotový než vy," odpověděl jsem znovu s klidem.
"mi je, doprdele, osumdesát! co ty víš o životě!" rozkřikl se na mně.
"minimálně to, jak neplýtvat časem na úplný zbytečnosti," zněla moje odpověď a starý pán musel odejít, protože mně nedokázal dál vystát.


vzpomněl sem si na svýho dědu, kterej za mě byl vždycky hrozně šťastnej. občas víc, než já, což mně vždycky naštvalo tak, až sem se nad sebou zamyslel.
"pojedu na 14 dní stopovat po švédsku, no a co," řekl jsem mu.
"to ti, vnoučku, přeju. já tu možnost neměl. jsem rád, že alespoň ty ji máš. buď za to vděčnej," kývl na mě.
"no jasně, že su. svoboda je super," odpověděl jsem hloupě.
"jsem za tebe rád. když jsem nemohl já, alespoň ty máš tu možnost," usmál se dobrácky. v tu chvíli mi bylo nad nebe jasný, že ho budu vždycky obdivovat a bude pro mě tou autoritou, kterou se všichni snaží nazývat.


"kurva, já když byl mladej, to se šukalo! ježíš, to bych vám nepřál vidět!" pokračoval dál onen známý brněnský právník.


"drž si toho psa, ty cucáku blbej!" křikl starej chlapík v lužánkách, kterej nechal běhat svýho psa bez vodítka.
"drž si toho svýho, dědku zkurvenej!" křikl na něj mladík s dredama hned po tom, co se jejich psi začali rvát.
nikdo z nich nebyl v právu, protože to byli oba dva stejní kreténi. oba dva měli ten úžasně kreténskej pocit, že zrovna ten jejich pejsek je mimo zákon a může si dělat, co chce.


jednoho dne mi to došlo. lidi, co nadávají na mladé, jim ve skutečnosti závidí. 
"vůbec neznám brno, ráda ho s tebou celý projedu!" řekla mi viola. a já jí to záviděl. to, jak je mladá. nezkušená. že má poznávání brna a života teprve před sebou.

"nevíš, o čem je život," říkají. ale myslí tím jen jednu věc. 
"už vím, o čem to je. závidím ti ten proces, že na to můžeš přicházet. zklamávat se a spálit se," chtějí vlastně říct.
"závidím ti, jak si mladá. rád bych byl tak mladej jako ty a vše teprve poznával," řekl jsem jí narozdíl od ostatních.


nesnáším argument věkem. 

na druhou stranu. 


občas si říkám, že můžeme myslet cokoliv sebelíp, ale pokaždý to dopadne stejně zle.
jako když jsem ve vesnický hospodě stál u pisoáru. chlapík vedle mě usínal opřenej čelem o zeď. bál jsem se, že usne a pochčije se. zaklepal jsem mu na rameno a on se lekl. spadl na zem a chcal si hruď. skoro až do pusy. válel se v těch chcankách a mě to bylo jasný:


někdy to můžeme myslet sebelíp, ale pokaždý to dopadne stejně zle.

jak napsat cizímu člověku na fb

/kdekoliv/

"čusa,

stejně si tuhle zprávu nepřečteš, protože se to posílá kamsi do jinejch zpráv (nebo taková nějaká facebook sranda, moc to nechápu). tak si tu budu psát vlastně jen tak pro sebe, pro ten dobrej pocit, že jsem se zas aspoň pro jednou na něco nevysral.

nevím, co se má takle napsat, nerad se představuju.

takže ti povím příběh. vlastně ani nijak zajímavej, nijak výjimečnej. asi před dvě týdnama jsem šel s kamarádkou do podnebí (což obyčejně nedělám) a radil jsem jí ohledně svatby (což též obyčejně nedělám) a dal jsem si limonádu (což už je vůbec rare) na kocovinu.

obsluhovala si nás ty a líbila ses mi, tak jsem to říkal té kamarádce. ta mi říkala, že se tě mám zeptat na číslo a já jí povídal o tom, jak mě to přijde jako jedna z nejubožejších věcí na světě, že do tebe musí valit milion debilních hostů a že tě to musí otravovat. (samozřejmě psát ti na fb je o hodně míň debilní )

pak jsem na to nějak zapomněl, ale protože (nevím, jak jsem si to zasloužil) o mě mají kamarádky starost, slíbila mi, že najde tvůj kontakt.

z toho se stala (pro moje zděšení a zároveň zvrhlý pobavení) jedna velká show, kdy se do toho zapojilo snad milion lidí (no možná pár, ale furt mi to tak přišlo).

nakonec mi teda přistál ve zprávách tvůj profil se slovy "tu je".

říkal jsem si, že ti nebudu psát a nechám to být, že je to stejně jedno, ale dneska jsem nějak optimistickej, tak jsem se něco ti napsat.

kdybys to náhodou četla, tak tě musím nějak přesvědčit, že nejsem uplnej úchyl nebo někdo, kdo si dělá srandu. proto, kdyby se ti chtělo, můžeme zajít na víno (to dělám s kdekým, takže na tom není nic seriously). třeba zjistíme, že se sereme jen od pohledu a je to nebo můžem bejt dobří kamarádi. nebo mi uděláš hezkej den, když se budeš smát. nebo cokoliv.

a kdyby nic, tak se nic neděje. dopadne to stejně, jako kdybych teď momentálně nebyl optimistickej, takže není co ztratit :))

měj se"

svět má řád

/brno/

odpoledne jsem vyšel z domu na šalinku. rutina. krátká cesta do práce.

co se tak může přihodit, říkal jsem si.

lidi mi nevěří, že se mi všechny ty věci, o kterých píšu, vážně dějí. myslím, že já tomu věřím nejmíň.

vyjdu ven a říkám si no, to bylo všechno jen náhoda. dnes už se mi nestane vůbec nic. došel jsem na jugoslávské k ostrůvku. mimo jiných a-co-je-ti-po-mně lidí i žena s kočárkem. 

„pomůžu vám?“ přistoupil jsem k ní.

„to byste byl hodnej,“ vždycky sebou škubnu, když mi někdo vyká.

už jsme byli skoro na palubě našeho remorkéru.

„jí pomůžeš a mně ne, jako?“ ozvalo se od prostředních dveří soupravy.

podíval jsem se tím směrem a uviděl zevláka/bezdomovce. do šalinky si přinesl svoje obrovský pohodlný křeslo, který asi zrovna někde našel. než jsem stihl něco říct (ani jsem nevěděl co, usvědčil mě z mojí blbosti), sedl si na místo tomu v šalince určené a křeslo si jako psa držel u nohy.

na tkalcovské přisedl vyšší výrostek. výpitek.

„co čumíš,“ suše konstatoval směrem k zevlákovi, když si mu sedl do jeho opečovávaného křesla.

tak tam tak seděli a dívali se na sebe a mlčeli až na maliňák. spolucestující se na ně dívali skrz prsty, ale jim to bylo jedno. viděli jen tunel, který spojoval jejich čtyři oči.

když se zevlák chystal vystoupit, napadlo mě, že mu pomůžu aspoň tentokrát. výpitek byl však rychlejší a pomohl mu snést křeslo na zem náměstí. beze slova se ti dva rozloučili. výpitek si sedl na zevlákovo místo a zevlák si nasměroval křeslo směrem k národnímu divadlu, usadil se a koukal.

hned při nástupu jsem si to křeslo vyfotil (možná půjde vidět i zevlák), abych tomu sám zpětně uvěřil.

„my muži proudíme, ale stejně se nakonec vrátíme k tý bohyni. když děláš cokoliv, aniž by to dávalo smysl ženě, je to jen nekonečná masturbace,“ řekl jeden z hostů.

šel jsem si koupit kus salámu, abych neměl hlad.

„100 gramů šunkovýho,“ ukázal jsem prodavačce jasně svoje priority.

„myslíš 10 deka? Říkej 10 deka, to je kratší!“ křikl na mně trošku špinavý pán, který stál ve frontě pár lidí za mnou.

mávl jsem rukou, protože přece každej ví, že cena je za 100g, ne za 10 deka.

před brněnkou jsem si sedl na trávník a jal se pojíst. špinavý pán vyšel z obchodu a šinul si to ke mně.

„zauzená šunka, kupuj zauzenou šunku. ta je nejlepší. dáš si? ochutnej!“ začal rozbalovat řádně zabalený papír.

„ne, díky, nemám vám co nabídnout zpět. to je blbý,“ odpověděl jsem mu.

„co je blbý? tak si trhni,“ odešel.

za zadní stranou continentalu jsem potkal čtyři sedící pankáče, somráky, cokoliv.

„nemáš nějaký drobný?“ vstal jeden z nich.

„chlapi, fakt ne. teď sem dal poslední pade za pokutu na dopravním podniku,“ vysvětloval jsem.

„to určitě,“ prohodil jeden ze sedících. vzpomněl jsem si na hodného pána z dopravního podniku, který mě zastavil ve dveřích, že mi ještě dá potvrzení o zaplacení, než mi popřeje hezkej víkend.

tenkrát mi to přišlo jako zbytečná formalita.

vytáhl jsem ze svojí tašky potvrzení a vmetl ho pochybovači do obličeje.

„oukej, dobře. cigáro nemáš?“ zeptal se stojící.

„nekouřím,“ odpověděl jsem už v rozpacích.

„to neva. tak hezkej den, chlape. a nedáš si s náma prda?“ zeptal se třetí.

„když já. ne, díky,“ odpověděl jsem a odešel.

„ty patříš k té skupince?“ zeptal se mě vklidu vypadající týpek a ukázal na velkou skupinu lidí sedící na moravákový lavičce.

„znám jen tu jednu.“

„já taky a to tak pět minut!“ začal se smát.

„to jsme na tom stejně,“ vybavil jsem si, jak ona dívka přišla asi před pěti minutama s tím, že mě na sto procent zná a že si jen nepamatuju její jméno.

„to je jedno, dáš si alpu?“ nabídl mi malou skleničku.

„já mám na oplátku starobrno draka,“ podal jsem mu láhev.

„pivo nepiju, ale nemůžu odmítnout,“ napil se.

"já taky alpu nepiju," napil jsem se jeho alpy.

kompletně přirozeně jsme se od sebe vzdálili a pak už se neviděli.

ten svět přece jen nějak funguje, napadlo mě.

making it easier was never ever easier

/brno/


po probuzení jsem si šel koupit bublinkatý nealko do oblibený vietnamský večerky.
za pokladnou byla paní manželka s dítětem v náručí. většinou se kouká na Vietnam (nebo kterákoliv jiná asijská země) hledá talent. 
"děkuji a hezký den," řekla mi s vracením drobáků.
"díky, vám.....oběma taky," zarazil jsem se, když mi od drobáků sjel pohled na její nahý prso, kterým kojila to malý. došlo mi, že si ten malej klučina sáhl na asijský prso dřív než já. 


"umění je mi uprdele. jde mi jen o to, aby si co nejvíc lidí mohlo přečíst, jak vidím svět. nejlepší by bylo, kdyby mi někdo napsal 'hele, četl jsem tvoje věci a chci s tebou popít víno', nevím, co by bylo lepší odměnou. klidně bych měl svý věci u pokladny v kauflandu za 10 korun, je mi to vcelku jedno." říkal jsem na kraváku, kde zapomněli posekat vysokou trávu.


propašovali jsme se na kolej. s pet lahví vína jsem stál skoro u vchodu, když kolem prošel týpek. takový ten typ, kterýho normálně nepotkávám.
zastavil se na schodech nade mnou a podíval se na mou láhev a potom na mě.
už jsem si začal říkat, že začne nadávat.
"ty píšeš ty básničky, žejo?" zeptal se v poklidu.
"no asi jo?" nechápal jsem.
"jo, určitě seš to ty. mi to dával číst kamarád z fildy," kývl hlavou.
"tak jo," byl jsem pořád překvapen.
"jsou super!" řekl a utekl pryč. 


v noci jsme v podzemí koleje čekali na další rozjezd, co by mě dovezl domů. byla tam tma. rozsvítilo se světlo a za zatahovacíma dveřma byly slyšet hlasy typických nýmandů.
"oni tam určitě šukaj! necháme je šukat!" po chvíli odešli.
když jsem utíkal na rozvoz, rozběhl jsem se proti otevírajícím se dveřím. 
nechtěli se rozevřít. 
udělal sem na ně kung-fu-panda pohyb a ony se rozevřely.
na lavičce hned vedle vrátnice seděli nějací kluci, nejspíš ti stejní.
"ty zmrde, ty už tu nikdy spát nebudeš!" křikl na mě jeden.


zasmál jsem se a s mírem v duši jsem si řekl "stejně nikdy nebudou vědět, co to je láska."


"ve 47," přiběhla ke mě nějaká slečna dřív, než jsem se stihl podívat, v kolik to přesně jede.
mávla rukou směrem k její skupince. tu tvořili dva kluci a ona.
ti dva se mi nelíbili, vypadali, že se snaží jen o jedno a už i tak je jich moc v pořadí. 


na hlaváku jsem si v pětiminutový pauze šel koupit do nonstop bistra nudle a bublinkatej sprite. 
"kurva, proč ten zmrd dostal vidličku a já ne?" ozvalo se vedle mě. byl to jeden z těch dvou nápadníků.
"pán se usmál a neříká kurva," odpověděl mu prodavač.


s nezadrženým smíchem jsem odešel na rozjezd.  

zoufalý tweet

/brno/

odpoledne jsem jel do města. u janáčkova divadla jsem si všiml revizora. nemám se co bát, řekl jsem si. 

pak mi došlo, že jsem zapomněl šalinkartu v druhém batohu. v tu samou chvíli jsem zůstal stát u otevřených dveří na zastávce a on pomalu přicházel ke mně. 

pořád jsem měl ten pocit, že nedělám nic špatnýho, tak jsem nevystoupil.

"šalinkartu?" zeptal se.

"nemám s sebou vůbec nic. všechno jsem nechal v druhým baťohu," pověděl jsem po pravdě.

"takže žádný doklad? ani potvrzení o studiu?" zeptal se znovu.

"ne."

"tak to bude storno poplatek 50 korun," řekl mi nedbale.

"aspoň bude mít šalinka co na sebe,"odpověděl jsem mu a vzápětí mě mrzelo, že neocenil můj padesáti-korunovej vtip.

v práci jsem šel koupit do špalíčku vodku. po cestě jsem si vzpomněl, že došel i jar.

"doporučuju nemíchat," řekl jakoby mimochodem pokladní, když skenoval nákup těchto dvou předmětů.

"vlastní zkušenost?" nedal jsem se poučit minulou zkušeností, kdy řekl vtípek a pak se choval odtažitě.

"děkujeme za nákup a hezký večer přeji," nepodíval se na mě.

těsně před cestou domů jsem překonal sám sebe a choval se jako zodpovědnej člověk. vnímejte, prosím, formuli "překonal sám sebe". se mnou to nemělo nic společnýho.

ve čtyři ráno, u parku na 28. říjnu, jsem potkal staršího menšího chlapíka. mohlo mu být tak 60. měl na sobě černou vestu a černou kšiltovku, takže jsem si z dálky myslel, že to je policajt. 

neměl jsem co skrývat, tak jsem mu šel vstříc.

"dobrý večer," zastavil se u mě.

"zdravíčko," odpověděl jsem.

"legitimaci, prosím," řekl rutinně s natažením ruky.

"cože?" nechápal jsem.

"vaši legitimaci, občane," zopakoval znova, důrazněji.

"nemám s sebou vůbec nic."

"občane, nevíte, co je vaše povinnost?" podíval se mi přímo do očí tím děsivým způsobem.

nevěděl jsem, jestli je to vtip, nebo ne.

"legitimaci mám doma, protože se bojím, že mi ji nějací živlové ukradnou," zkusil jsem hrát na jeho notu.

"to chválím, občane!" rozohnil se a byl spokojenej.

chtěl si se mnou dál povídat a začal mi vykládat o tom, jak lidi nemají morálku.

"jasně," řekl jsem.

vzpomněl jsem si na hlášku, která mi začala dávat smysl: 

"nikdy nevyhraješ. je to jako v kartách. kdo vyhraje, nesmí jít domů."

čtvrtek

/brno/


na zkoušce vyučující řekl, že génius není ten, kdo je chytrej, ale ten, kdo má nějakej dosah. 
"goethe by nebyl génius, kdyby napsal všechny ty sebevraždy, ale nikdo je pak neudělal," řekl skoro doslova.

"se vším se dá bojovat. když vidím lidi, co se chovají hnusně k postiženým dětem, naštvu se. ale takovej je život. musíš jít dál. nejdůležitější je radovat se z maličkostí," řekla mi slečna v práci.

v hospodě green na kolejích mendelovky jsem šel na pisoár.
"tu je to kurva zechcané jak prase," řekl jsem jen tak do vzduchu.
"radím ti dobře, jdi ven. sice je tam zima a chčije, ale aspoň nebudeš stát po kotníky ve chcankách," otočil se na mě muž držící penis.
vyšel jsem ven, nasadil kapuci a stoupl si kousek od vchodu, směrem na trávník.
"ty si borec, poď si dát borovičku!" křikl na mě kdosi.
"tu jen chčiju, si to nezasloužím," odpověděl jsem naslepo.
než jsem se rozkoukal, měl jsem pohár v ruce a přiťukl si s nějakýma podnikatelama, dřevákama, či co to tam na té škole studují.

"neutíkej, dej si rum," řekl mi jakýsi napůl vyholený týpek ve velkém domě s bazénem na lesné.
dal jsem si s ním jednoho panáka, tvářil jsem se spořádaně a on to uvítal. že mi jako o nic nejde a že jen držím hubu a on je vlastně nade mnou.
odešel jsem a čekal na rozjezd.

"sem tě viděla v greenu dneska," řekla mi holka, co právě nastoupila.
unaveně jsem se díval jinam a čekal ty dvě zastávky, až konečně vystoupím. všiml jsem si jedný dívky, která se dívala jakoby o nic a o nikoho neměla zájem. ne v tom zlým smyslu.
"ta s tebou nic dneska mít nebude," nahnula se ke mě ona dívka znova.
"když to je fuk. mě by stačilo, aby se mnou jen třeba vystoupila. sedla si se mnou doprostřed křižovatky a zazpívala mi nějakou písničku. nebo mlčela," odpověděl jsem a vystoupil.

kratší

/brno/



šel jsem před prací na antonínskou. řekl jsem, že chci kebab v tortile. chlápek mě odkázal do vnitřních prostor. 
"kebab v.."
"tortila, vím," odpověděl a ujal se práce.
"je tu teplo, co?" zeptal sem se.
odpověděl mi pár vět a přes moje studium jsme se dostali dál:
"tak mi dones nějaký knížky, snažím se namáhat i hlavu. filozofie. dones nějaký knížky," řekl.
"určitě," tvářil jsem se jistě.

na bar za mnou přišla hana a zeptala se mě, koho uznávám v poezii.
klasicky jsem řekl villona a pak mi jediný další autor přišel na mysl Josef Prokeš. i když není hlavně básník. prostě jen klobouk dolů před tím, jak píše. chlubil jsem se tím, že se s jedním z mých dvou literárních idolů znám osobně.

když jsem přišel domů, došlo mi, že záleží jen na tom, abyste lidem chyběli, když vás nemají u sebe. vše ostatní je k ničemu. hezkej večer/ráno 

moravák poprvý

/brno/


koupil jsem si dvě starobrna a šel na moravák.

kousek od kfc na svoboďáku mě potkal starší bezdomovec. měl ty oči, který říkaly "vím, o co v životě jde."
"nemáš pět korun?" zeptal se mě.
"to asi ne, ale dám ti starobrno, jestli chceš?" opáčil sem.
"jasně!" rozzářily se mu oči.
"udělal si hezkej skutek, pro dnešní večer si chráněnej!" usmál se na mě a odkráčel si s lahváčem v ruce.

seděl jsem na kašně na moraváku a přemýšlel, jak si otevřít svůj poslední lahváč. šel jsem na stranu náměstí, která je u menzy. na lavičkách seděly ženy a se svýma alkoholama se tvářily spořádaně. došel jsem k té jediné prázdné lavičce mezi nima a o opěradlo si otevřel pivo. odešel jsem a v zádech cítil ty vyčítavý pohledy, že jsem je neoslovil.

odcházel jsem směrem na šalinku a u východu mě zastavil další bezdomovec:
"nemáte korunku?" zkusil to.
"to asi ne, ale mám tu dva lahváče starobrna, co jsem našel a chci je zanýst na jinej kraj moraváku, než se obyčejně nacházej. ale kdybyste počkal, dopiju to svý a budete mít tři," ukázal jsem na svoje rozpitý starobrno.
"hele, tebe si pamatuju! ve čtvrtek si mi dal lahváč a v něm skoro půlku nedopitýho draka!"
"tak já si sednu," neváhal jsem.
"ne, nic od tebe dnes nechci. minule si mi dával cigáro. dnes ti vrátím aspoň to," otevřel krabičku cigaret a jednu mi podal. sobě podal druhou a zapálil nám.
"vy mladí tomu nerozumíte, ale starobrno je něco jako brněnský rodinný stříbro," začal povídat. já se zvedl, popřál mu hezkou noční směnu a odešel směrem domů.

na rohu milady a francouzský jsem potkal (stejně jako minule) svou romskou kamarádku. poznal jsem ji tak, že sem byl línej čekat ve stoje, tak sem si vedle ní sedl a zeptal se, jestli jí to nevadí.
podal jsem jí lahváč.
"děkuju, si moc milej. dneska ti to i sluší. to ten můj, tomu musím chlast platit já. má neposednýho čuráka a platí alimenty za čtyři děcka," řekla a šla dál.