svět má řád

/brno/

odpoledne jsem vyšel z domu na šalinku. rutina. krátká cesta do práce.

co se tak může přihodit, říkal jsem si.

lidi mi nevěří, že se mi všechny ty věci, o kterých píšu, vážně dějí. myslím, že já tomu věřím nejmíň.

vyjdu ven a říkám si no, to bylo všechno jen náhoda. dnes už se mi nestane vůbec nic. došel jsem na jugoslávské k ostrůvku. mimo jiných a-co-je-ti-po-mně lidí i žena s kočárkem. 

„pomůžu vám?“ přistoupil jsem k ní.

„to byste byl hodnej,“ vždycky sebou škubnu, když mi někdo vyká.

už jsme byli skoro na palubě našeho remorkéru.

„jí pomůžeš a mně ne, jako?“ ozvalo se od prostředních dveří soupravy.

podíval jsem se tím směrem a uviděl zevláka/bezdomovce. do šalinky si přinesl svoje obrovský pohodlný křeslo, který asi zrovna někde našel. než jsem stihl něco říct (ani jsem nevěděl co, usvědčil mě z mojí blbosti), sedl si na místo tomu v šalince určené a křeslo si jako psa držel u nohy.

na tkalcovské přisedl vyšší výrostek. výpitek.

„co čumíš,“ suše konstatoval směrem k zevlákovi, když si mu sedl do jeho opečovávaného křesla.

tak tam tak seděli a dívali se na sebe a mlčeli až na maliňák. spolucestující se na ně dívali skrz prsty, ale jim to bylo jedno. viděli jen tunel, který spojoval jejich čtyři oči.

když se zevlák chystal vystoupit, napadlo mě, že mu pomůžu aspoň tentokrát. výpitek byl však rychlejší a pomohl mu snést křeslo na zem náměstí. beze slova se ti dva rozloučili. výpitek si sedl na zevlákovo místo a zevlák si nasměroval křeslo směrem k národnímu divadlu, usadil se a koukal.

hned při nástupu jsem si to křeslo vyfotil (možná půjde vidět i zevlák), abych tomu sám zpětně uvěřil.

„my muži proudíme, ale stejně se nakonec vrátíme k tý bohyni. když děláš cokoliv, aniž by to dávalo smysl ženě, je to jen nekonečná masturbace,“ řekl jeden z hostů.

šel jsem si koupit kus salámu, abych neměl hlad.

„100 gramů šunkovýho,“ ukázal jsem prodavačce jasně svoje priority.

„myslíš 10 deka? Říkej 10 deka, to je kratší!“ křikl na mně trošku špinavý pán, který stál ve frontě pár lidí za mnou.

mávl jsem rukou, protože přece každej ví, že cena je za 100g, ne za 10 deka.

před brněnkou jsem si sedl na trávník a jal se pojíst. špinavý pán vyšel z obchodu a šinul si to ke mně.

„zauzená šunka, kupuj zauzenou šunku. ta je nejlepší. dáš si? ochutnej!“ začal rozbalovat řádně zabalený papír.

„ne, díky, nemám vám co nabídnout zpět. to je blbý,“ odpověděl jsem mu.

„co je blbý? tak si trhni,“ odešel.

za zadní stranou continentalu jsem potkal čtyři sedící pankáče, somráky, cokoliv.

„nemáš nějaký drobný?“ vstal jeden z nich.

„chlapi, fakt ne. teď sem dal poslední pade za pokutu na dopravním podniku,“ vysvětloval jsem.

„to určitě,“ prohodil jeden ze sedících. vzpomněl jsem si na hodného pána z dopravního podniku, který mě zastavil ve dveřích, že mi ještě dá potvrzení o zaplacení, než mi popřeje hezkej víkend.

tenkrát mi to přišlo jako zbytečná formalita.

vytáhl jsem ze svojí tašky potvrzení a vmetl ho pochybovači do obličeje.

„oukej, dobře. cigáro nemáš?“ zeptal se stojící.

„nekouřím,“ odpověděl jsem už v rozpacích.

„to neva. tak hezkej den, chlape. a nedáš si s náma prda?“ zeptal se třetí.

„když já. ne, díky,“ odpověděl jsem a odešel.

„ty patříš k té skupince?“ zeptal se mě vklidu vypadající týpek a ukázal na velkou skupinu lidí sedící na moravákový lavičce.

„znám jen tu jednu.“

„já taky a to tak pět minut!“ začal se smát.

„to jsme na tom stejně,“ vybavil jsem si, jak ona dívka přišla asi před pěti minutama s tím, že mě na sto procent zná a že si jen nepamatuju její jméno.

„to je jedno, dáš si alpu?“ nabídl mi malou skleničku.

„já mám na oplátku starobrno draka,“ podal jsem mu láhev.

„pivo nepiju, ale nemůžu odmítnout,“ napil se.

"já taky alpu nepiju," napil jsem se jeho alpy.

kompletně přirozeně jsme se od sebe vzdálili a pak už se neviděli.

ten svět přece jen nějak funguje, napadlo mě.