vždycky je na všechno pozdě

/kdekoliv/


"je těžký přijmout to, že na některý věci bude prostě pozdě, když se nerozhoupáš," řekl mi kdysi děda.

tak nějak mi ta myšlenka krouží v hlavě - snad jen proto, že je pravdivá.
kolik věcí jsem odkládal a kolik slov pokládal za samozřejmý a neřekl je.

"v brně zakročili proti prostituci," hlásila načančaná portugalka na dvacet-čtyřce.
"cože? v brně jsou prostitutky?" podivil jsem se nad svým ignorantstvím.


v intersparu za mnou stála. podíval sem se dozadu, protože sem slyšel podivnej jazyk. ruština. ukrajinština. kdo to pozná. 
"jestli tohle je děvka, tak ji chci," řekl sem michalovi. 
dívka byla mladá. krásná.  milá. a vypadala dokonale.
"i kdybych měl zaplatit dva tácy, tak bych s ní chtěl spát," řekl sem viktorii.
"dva tácy jen aby si měl tu její prdel," odpověděla mi vesele.


po několika letech bezcílnýho psaní mi otiskli pár nejhorších věcí z mojí sbírky v psím víně. 
byl to ten okamžik, na kterej sem se těšil od doby, co sem od svých třinácti posílal dědovi svoje povídky a bláboly a on mi je pečlivě komentoval a radil, co dál a jak.
těšil sem se, jak si spolu sedneme, zasmějeme se tomu výběru a otevřeme si láhev šampáňa. podívá se na mě a řekne svoje klasický:
"tím se netrap, dělej si to, co tebe naplňuje. na ostatní se můžeš vykašlat."
místo toho jsem už zastihl dědu ve fázi, kdy mi asi chtěl tohle všechno říct. ale neříkal už skoro vůbec nic.


seděla u mě na baru. díval sem se na ni a nevěděl sem, co říct. prej se to tak stává. čím víc vám na druhým pohlaví záleží, tím víc jsou vaše slova retardovaný.
pokusil sem se to nějak naznačit svým trošku nesprávným přístupem a nic se nestalo. 
život jde dál.


šel sem na antonínskou do kebab-storu a přinesl sem chlapíkovi, co by se rád vzdělával, knížku od Berkeleyho.
"nerozumím česky," nachytal mě zaměstnanec, kterej byl očividně někdo zcela jinej, než s kým sem mluvil onehdá.
a šalinky stály. 
blikající smutný očka koukala do všech stran a šalinky lapaly po trošce čerstvý elektřiny. 
"nezlobte se, není proud, nepojedem," odpovídal šalin-fuhrer cestujícím.
šel sem si do ovoce-zelenina koupit pomeranč a banán, když sem slyšel hlášení v brněnským přízvuku:
"došly nám zprávy, že to za pár okamžiků pójde. kdo chce, ať nastópí. na nikoho nebudem čekat," pronesl přes reprák řidič šestkové šalinky.


nastoupil sem na čtyřkovej rozjezd a vedle mě si sedla dívka. četl sem si svoji polskou knížku, co mi doporučil mateusz, ale přišlo mi podezřelý, že se na mě nedívá svrchu. 
"kam až jedeš?" zeptal sem se jí, když sme čekali klasických pár minut na hlaváku.
"na štefánikovou," řekla roztomile.
"si ze slovenska?" zeptal sem se.
"ne, z ukrajiny. z doněcku," odpověděla mi a začala mi vyprávět o tom, jak před nedávnýma státnicema volala svojí mámě po skypu a slyšela výbuchy. 
"bezpečnostní studia? to si státnicovala s jáňou," napadlo mě nahlas.
"to je zázrak, že ten obor vůbec znáš. a chválím tvůj vkus," usmála se.
"i tak se chci vrátit. když tomu doma nepomůžu já, kdo jinej," odzbrojila mě. zrovna v jejím případě má ten obor vtipný konotace.
podal sem jí ruku, když sem vystupoval.
"jmenuju se saša," usmála se znova úsměvem, kterej si budu pamatovat.