/brno/
odpoledne jsem jel do města. u
janáčkova divadla jsem si všiml revizora. nemám se co bát, řekl
jsem si.
pak mi došlo, že jsem zapomněl šalinkartu v druhém
batohu. v tu samou chvíli jsem zůstal stát u otevřených dveří
na zastávce a on pomalu přicházel ke mně.
pořád jsem měl ten
pocit, že nedělám nic špatnýho, tak jsem nevystoupil.
"šalinkartu?" zeptal se.
"nemám s sebou vůbec nic.
všechno jsem nechal v druhým baťohu," pověděl jsem po
pravdě.
"takže žádný doklad? ani
potvrzení o studiu?" zeptal se znovu.
"ne."
"tak to bude storno poplatek 50
korun," řekl mi nedbale.
"aspoň bude mít šalinka co na
sebe,"odpověděl jsem mu a vzápětí mě mrzelo, že neocenil
můj padesáti-korunovej vtip.
v práci jsem šel koupit do špalíčku
vodku. po cestě jsem si vzpomněl, že došel i jar.
"doporučuju nemíchat," řekl
jakoby mimochodem pokladní, když skenoval nákup těchto dvou
předmětů.
"vlastní zkušenost?" nedal
jsem se poučit minulou zkušeností, kdy řekl vtípek a pak se
choval odtažitě.
"děkujeme za nákup a hezký
večer přeji," nepodíval se na mě.
těsně před cestou domů jsem
překonal sám sebe a choval se jako zodpovědnej člověk. vnímejte,
prosím, formuli "překonal sám sebe". se mnou to nemělo
nic společnýho.
ve čtyři ráno, u parku na 28. říjnu, jsem potkal
staršího menšího chlapíka. mohlo mu být tak 60. měl na sobě
černou vestu a černou kšiltovku, takže jsem si z dálky myslel,
že to je policajt.
neměl jsem co skrývat, tak jsem mu šel vstříc.
"dobrý večer," zastavil se
u mě.
"zdravíčko," odpověděl
jsem.
"legitimaci, prosím," řekl rutinně s natažením ruky.
"cože?" nechápal jsem.
"vaši legitimaci, občane,"
zopakoval znova, důrazněji.
"nemám s sebou vůbec nic."
"občane, nevíte, co je vaše
povinnost?" podíval se mi přímo do očí tím děsivým
způsobem.
nevěděl jsem, jestli je to vtip, nebo
ne.
"legitimaci mám doma, protože se
bojím, že mi ji nějací živlové ukradnou," zkusil jsem hrát
na jeho notu.
"to chválím, občane!"
rozohnil se a byl spokojenej.
chtěl si se mnou dál povídat a začal
mi vykládat o tom, jak lidi nemají morálku.
"jasně," řekl jsem.
vzpomněl jsem si na hlášku, která
mi začala dávat smysl:
"nikdy nevyhraješ. je to jako v kartách. kdo vyhraje,
nesmí jít domů."
Žádné komentáře:
Okomentovat