knihu? děkuju, raději vodku

/wroclaw/

/pár kroků k vypůjčení jedné polské knížky/:
1) paní učitelka mi poslala název knížky, kterou si musím půjčit k závěrečné eseji.
2) "lidi, jak se dá registrovat v knihovně?" - "někde na děkanátu, nebo co".
3) děkanát je na konci města, kam se nejezdí. jen, když se musí.
4) mám smůlu a mám tam přednášky, kam se musí.
5) přijdu na děkanát v 12: 42. má do jedný.
6) žena si musí sundat bundu a málem chce i zapnout počítač. pak jí dojde, že ho nepotřebuje.
5) dostávám tvrdej kartón ve formátu skoro půl A4, abych si na něj mohl něco vypůjčit.
6) jdu na oborovou knihovnu historie, aby mi to půjčili.
7) v oborové knihovně mají systém kartiček a lístečků. počítač nepoužívají.
8) anglicky neumí. slovíčka "book" nebo "library" jim říká tolik, co mě jejich prupovídka o tom, jak mají cosi/kdesi/kohosi někde/něco/snad.
9) když už použijí počítač, tak jen proto, aby mi řekli, že nejsu registrován v knihovně.
10) řekne mi to dvaceti-pěti-letej týpek, co taky samozřejmě neumí anglicky. na druhou stranu ovládá tablet, protože při našem rozhovoru hraje angry birds. ale anglicky pořád neumí.
11) "knížku nemáme. i kdybysme měli, nepůjčíme ti ji, protože nejsi z našeho oboru!"
12) zjistit tohle zabralo skoro půl hodiny. byl jsem tam sám.
13) o tři dny později vstávám brzy a chci si koupit svačinu.
14) vybírám si bulku a vodu.
15) po 14 minutách je poklad můj.
16) zkouším to v oborové knihovně znovu. paní o knížce nikdy neslyšela.
14) když ji najde, diví se, že něco takového existuje.
15) nadšeně mi řekne, že ji mají prezenčně, takže si ji nikdo nepůjčtil.
16) naneštěstí ji přesunuli do jiné budovy na druhém konci centra.
17) "co tu chcete?" - "hledám slezsko-lužickou knihovnu" - "ta je přestěhovaná! musíte uplně někam jinam" - "kam?" - "zeptejte se lidí, co potkáte," povídá mi vrátný.
18) přijdu do další knihovny, musím se zapsat, dát vše do skříňky a vyjet dvě patra.
19) knížku mají. ale nejsu registrovaný v knihovně.
20) dávám jim studentskou průkazku a půl-A4 papír z děkanátu, že jako su registrován.
21) tohle není registrace.
22) musím jet přes půl města do hlavní budovy, kde jim obě věci ukážu a budu registrován.
23) šalina jede za 6 minut a má jet 8 minut. přijede po 13 a jede 17.
24) je narvaná a tlustá číňanka mě osahává zadek.
25) v hlavní budově se konečně po deseti minutách dostávám k pultíku.
26) sice mám oba potřebné dokumenty, ale musím se registrovat přes online formulář. prý to zabere půl minuty. ne, nemůže to udělat na počitači, co má před sebou.
27) kdyby někdo zapomněl, pořád mluví polsky.
28) posílá mě do podivného suterénu, kde vyplňuju formulář.
29) zjišťuju, že po mně chtějí číslo občanky. tu samozřejmě nemám ( a přiznávám, že to je moje pochybení) a vymýšlím si její číslo.
30) jdu zpět do vrchního patra k pultíku a žena mi říká "kdy jste se registroval? já vás tu nemám" - "asi před pěti minutama." - "to je to! ono to tomu systému trvá, než to přenese zespodu sem nahoru!"
31) po dalších 20 minutách mě paní registruje. znamená to, že na něco klikne.
32) šalina mi ujede před nosem a další jede za 14 minut. jdu pěšky.
33) je to sakra daleko, tak nasedám do šaliny 33, že se trošku přiblížím.
34) dávám všechny věci do skříňky v předchozí budově knihovny.
35) "tak. konečně jě všechno v pořádku!" raduje se chlapík u pultu, když vidí, že su registrován. to poznal tak, že na papíru půl-A4 bylo razítko.
36) dávám mu kartu studenta a papír půl-A4, ať mi konečně dá tu knížku.
37) "papír si nechte, ten není potřeba. tam jste jen dostal razítko a až budete končit studium, tak dostanete taky razítko."
38) najdu knížku v online katalogu, který má sice automatickou nápovědu předešlých napsaných titulů, ale nejde na ně kliknout.
39) přepisuju znovu polský název.
40) vítězoslavně odešlu objednávku a jdu za chlapíkem.
41) " no vidíte! a je to. teď už jen počkat hodinu, než nám to sem přinesou."
42) odcházím s cáklým úsměvem na tváří.
43) hned vedle je fakulta informatiky. sedám si do menzy a dávám si polívku.
44) přisedne si podivný borec v dlouhém černém kabátu a mastných tmavých vlasech. na stůl položí krabičku magiků a zeptá se, jestli si chci zahrát.
45) říkám, že ne.
46) smutně si krabičku vrací zpět do ušmudlaného koženého kabátu.
47) za hodinu se vracím do knihovny a zjišťuju, že su ten den devátý návštěvník (jsou tři odpoledne).
48) chlapík mi podává knížku. sám mi vybere místo v čítárně a usměje se. jestli to byl úsměv. oni ti poláci pořád vypadají, že mají nějaký problém.
49) po dvou minutách najdu, co potřebuju.
50) kdyby se vám to nezdálo, trvalo mi to jen něco přes 4 hodiny.
51) byl bych snad i nasraný, kdybych každé tři metry nepotkával nádherná polská děvčata. kvůli nim snad těmhle pitomcům odpustím všechno.

O stávání a lidech

/wroclaw/

/hitparáda kruhů pod očima aka jak jsem získal svoje první tři kredity/
1) musel jsem si zvyknout poslouchat při hodině. úču. typickou jazykářku.
2) že mám největší kocovinu v brně, to chápu. ale na erasmu. v polsku, twtf?
3) naučil jsem se odpověď "žle" na to, jak se mám.
4) naučil jsem se odpověď "fatálně", když mi úča zakázala říkat žle.
5) zamiloval sem si slovo "pžerva" /pauza/.
6) ve škole jsem seděl víc hodin, než jsem předtím spal.
7) vydělával jsem na pivo neplacením jízdenek na šalinku.
8) když na mě přicházela největší kocovina a úča se na mě podívala, zakašlal jsem nebo jinak upozornil na to, že su vlastně jenom nemocnej.
8) nemohla tomu věřit, leda že by byla z polska.
9) byla z polska.
10) došlo mi, že nejvystihující odpověď na většinu mých hejtů je účina odpověď "to jest polska."
11) o půl dvanáctý jsem měl v sobě 2 litry vody.
12) dokázal jsem předstírat, že su v polštině tak dobrej, že mě obtěžuje odpovídat.
13) bavil jsem se tím, že to většina ostatních nedokáže.
14) vzpomněl jsem si na starý časy, kdy se někdo hyperkativně hlásí a myslí si, že je mu to k něčemu dobrý.
15) pobaveně jsem pozoroval, jak třída opakuje "coš do piča?" a nikomu to nepřijde zvláštní.
16) díval jsem se půlku hodin z okna a druhou půlku usínal. jako za starejch časů.
17) zjistil jsem, že lidi klidně budou unavení/zívat/mít kruhy pod očima, ale stejně vám řeknou, že je škola v 9 ráno úplně v pohodě.
18) nasral jsem sám sebe, když jsem si po poslední hodině řekl, že to zas tak hrozný nebylo. protože bylo.
19) protože vstávat v osum ráno by mělo bejt zakázaný.
20) kurwa.

polský zákazy pití na veřejnosti

/wroclaw/



o nedělním odpoledni jsem jel s (konečně) zakoupeným krabicákem přelitým do petky od spritu na konečnou šalinky.

olympiskej stadión.

u obří vstupní brány budlinka pro strážnýho a nad vstupem nápis "camping".
přišel jsem k němu a zeptal se:
"jest tu volno jišč do stadionu olympijskego?"

podíval se na mě, mávl rukou a řekl "proše."

prvně mi bylo trošku blbé sedět sám na schodech před budovou s "fyzickou výchovou". 
pít tam. a na koleni si psát svoje věci.
po pár deci a pár dávkách husí kůže (ach, domov!) mi to začalo být jedno a svou petku jsem skoro dokončil.

vracel jsem se zpět na šalinku okolo vstupu. poslední +- dvě deci v petce strčený v kapse kraťasů.

"stop! tu nie jest volno pišč!" křikl na mě hlídač.

přistoupil jsem k němu a naprosto vážným hlasem mu řekl:

"já. tutaj. čekal. muj. randez-vous. ona nie. ja jestem žli," a podíval se na něj smutně.

odběhl do svý budlinky.

nasadil si hlídačskou čepici na jeho plešatou gebuli.

vytáhl zpod obrazovky láhev vodky.

oboum nám nalil kalíšek a spiklenecky se na mě podíval.

"na zdrovje!" praštil mě do ramene. "suki!" křikl a napil se z-plna-hrdla.

holka z utahu a jiný erotický sny

/brno/


"každej by měl dělat to, pro co se narodil," zní jedna z těch vesmír-tě-miluje hlášek.


jeden prázdninovej pátek jsem šel k-půlnoci městem. 
brno se houpalo a cinkalo pod smrští všech opilejch lidí, kteří se nalívají, "protože je pátek."
byl jsem nejspíš jedinej střízlivej člověk v celým brně. 
ta pozice se mi moc nezamlouvá. 
jak to tak v létě bývá, v ulicích se začaly objevovat skupinky zmrdečků, co máchají rukama a tipujou si svoje terče.

pár takových sedělo v poslední šalince z český:
"nesnáším ty lidi, co chodí chlastat v pátek," pronesl jeden z nich tak mužně, že se tomu musela zasmát i šalinka a prohodila elektrickej výboj - její jediná možnost vzdoru.
podíval jsem se tím směrem a připadal jsem si podivně. 
vzpomněl jsem si na karla pilkingtona. když byl se svou cestovatelskou show kdesi v džungli (či co to bylo), měl s sebou svoje klasický britský chipsy, bez kterých se nehne. 
na nějakým svahu uviděl miliony let starýho ještěra. hodil mu chipsy a koukal, co se bude dít. ještěrovi chipsy zachutnaly a chtěl další. 
"to je zvláštní, že můžu mít něco společnýho s něčím tak starým a odlišným," tetelil se.

"čemu se tlemíš, debile?" křikl na mě jeden z té skupinky. tenhle byl speciální kretén. podle očí jsem tipoval, že má duševní mohutnost jako elektrická vrtačka, která není zapojená do sítě.
"soukromý vtípky," odpověděl sem.
"máš štěstí, že mám dneska narozeniny!" odpověděl mi zpátky.
já možná, ale svět asi moc radost nemá, napadlo mě a zase jsem se začal smát.
"ty máš, kurva, nějakej problém?" vstal a šel ke mě. došlo mi, že se musím přestat smát jak trotl.
podle všech pravidel zvířecí říše jsem se nahrbil a odhodlaně se rozešel proti němu. seděli na čtyřce. 
všiml jsem si, že jeden z nich, ten nejtišší, je nejspíš zhulenej. tonoucí se stébla chytá. prošel jsem kolem křiklouna přímo k jeho kamarádovi. 
"nemáš něco na brko?" zeptal jsem se ho.
"soráč, kámo, já už nemám vůbec nic," soukal ze sebe.
"kurva, připadám ti vtipnej?" zkusil to znova křikloun, ale už s menší razancí.
"nech ho bejt, tyvole, dyť je v pohodě," podíval se na něj zhulenej borec.
křikloun si spořádaně sedl a mlčel. 

"musíš myslet jako oni, jako zvířata," slyšel jsem michala z mostu.

vrátil jsem se zpátky do točící se harmoniky v šalince. vedle mě stál fest vylitý týpek, co držel před obličejem svítící smartfoun.
"zítra napiš o tom, jak se lidi chovaj jako zvířata," diktoval do něj.
když to dořekl, šalinka prudce zabrzdila a telefon mu spadl na zem, pod moje nohy.
"ani není prasklej, to máš v pohodě," podal jsem mu ho.
podíval se na mě nepřítomným pohledem, cosi na telefonu poklikal a zase si ho dal před obličej:
"napiš si. že nic. není tak, jak vypadá. zvířata taky můžou přemýšlet," diktoval si dál, tentokrát ještě víc zmateně.



na jakubským náměstí mě zastavily dvě roztomilý slečny:
"nemáte chvíli času? jsme z ježišovy cirkve a chceme se vás zeptat na věci okolo boha," zeptala se vyšší. blondýna s plnýma rtama.
"tak jo," zastavil jsem se.
"věříte v boha?" zeptala se.
"já nevím, co vám na to mám říct. nějakej princip tady je, to je jasný. a můžem tomu říkat, jak chceme. ale když mluvíte o tom ježíšoví, tak v ježíše věřím," odpověděl jsem jim.
"vážně? věříš v ježíše? pardon, věříte?" zeptala se druhá, menší s brýlema.
"na vykání se vyserte, to je pičovina," omluvil jsem jí to.
"podle mě je ježíš můj kámoš. je v pohodě. nemá nic proti gayům, alkoholu, marihuaně a předmanželskýmu sexu," povídal jsem.
"a nechcete se dozvědět víc o naší církvi?" zeptala se mormonka z utahu, jak jsem mezi řečí zjistil.
"ani ne, jsem spokojenej s mou představou ježíše. je mi vlastně vcelku i jedno, jestli byl nebo ne. to hlavní je v tom poselství, který se mu připisuje. buď dobrej člověk, buď v pohodě, láska, pohoda a tak."
děvčata na mě koukala a neměla co říct
"a nechceš se potkat některý jiný den, abysme ti mohli říct, o co přicházíš, když nepouštíš boha do svého srdce?" zeptala se znova holka z utahu, podporovaná kýváním hlavy její kolegyně, kanaďanky.
"a nechceš se potkat některej jinej den, abych ti řekl, o co přicházíš, když na sebe ve vaně nepouštíš sprchu?" dostal konkrétní podobu pocit, kterej jsem měl celou konverzaci.


každej by asi měl dělat, pro co se narodil. 

ale podle mě to určitě neznamená žít v celibátu, když si krásný děvče. 
taky to neznamená být agresivní kretén.

vlastně je to klasickej kec všech těch suprovejch lidiček, kteří jen obhajují to, co se nedá obhájit.

jasně

/kdekoliv/

"a tohle půjde na blog, jen co se mi bude chtít," řekl jsem.

chemie

/brno/


nasedl jsem na nezvykle půl-dvanáctý rozjezd.
"na co hraješ," zeptal sem se dívky, co stála na schodech autobusu nade mnou a držela v ruce černej obal od hudebního nástroje.
"na basu," odpověděla tiše a odtažitě.
"elektriku, nebo akustiku?" zeptal sem se vlezle.
"co myslíš," pověděla tiše bez náznaku jakýhokoliv názoru.
"elektrika," pověděla mi ona - ta nejtišší sebevědomá slečna, když sem nevěděl.
byl to samozřejmě rozhovor úplně o hovně, ale v tu chvíli mi došlo, že nejde o to, co se řekne.
usmívala se tak, jako bysme v tu chvíli byli jen my dva.
byla mezi náma taková podivná chemie, kterou jsem do tý doby nechápal.
jako vždycky sem se k ní snažil zachovat hezky a jen tak odejít.
taková ta věc, která vám připadá geniální jen v ten moment. až vystoupíte a zjistíte, že není návratu a už ji nikdy neuvidíte, tak to tak krásně nezní. ale možná v tom to je.


mezitím sme stopovali do příbora a potkali chlápka, co jezdí s vysoko-zdvižným vozíkem ve fabrice, protože se hlásí na doktorský studium historie. "a vono je to v tom archivu skoro to samý."

nakonec sme potkali hromadu lidí, kteří byli úplně mimo, ale vlastně hrozně fajn.

dojeli sme do brna samotní luxusním dopravním prostředkem, kterej se nám podařil záhadným (ale milým) způsobem stopnout. (viz fotka)

šli jsme ve futuru do sex shopu.
mařka mi vylila na ruku lubrikant a líčila story svých zákaznic.
"co to je?" zeptal se jí libor.
"feromony. budeš se líbit. dej si to na krk a každá se zastaví. nebude vědět proč, ale zastaví se. další hra je na tobě," odpověděla.
"takže to funguje?"zeptal se libor od regálu s lahvičkama.
"chodí mi sem klientka, co se jí líbí její kamarád. moc si jí nevšímá, tak to vzala do svých rukou. chodí mi sem měsíc a už ji pozval na oběd," chlubila se s tím, že pomáhá lidem.
vlastně je to krásnej byznys. ať je to placebo nebo ne, dáváte lidem štěstí.


jeden kamarád prohodil, že se bojí dát si zázračnou pilulku.
"neoddaluj to. domluvil sem se na tom s jedním kamarádem, ale než se to stalo, zabil ho nějakej protijedoucí kretén," pověděl sem mu.


venku prší a mě napadá jedna z těch zvrácených pravdiček:
"střízlivej dokáže bejt šťastnej kdokoliv. ale zkuste pít a být šťastní - to umí málokdo."

dvě kola tam a zpět

/brno/


"noční déšť na rozpáleným betonu 
zrcadlí
hlubokou oblohu 
a
omývá 
fatamorgány všech
opilců
snílků a
lhářů,
co uvěřili
tónům 
perspektivy ostatních"

jo, jo, jo, jo. i takovéhle věci se dají napsat. co to komu ale řekne? myslím, že je na čase trošku změnit přístup.




občas všichni věříme svým lžím tak moc, až jim doopravdy uvěříme.


v desertu mi slečna vrátila o stovku víc. upozornil sem ji na to.
u gluma za náma ke stolu chodil podivnej týpek, co něco zkoušel. 
"to je škoda odcházet, tak pěkný holky. potřebuješ založit?" naklonil se ke mně se stovkou v ruce, když sem odcházel s verčou a jáňou.


když sem procházel okolo nahýho poprsí z kamene na dětský nemocnici, zastavil mě protijdoucí:
"nemáš oheň? nemám ani korunu, abych si ho koupil,"
"jasně," vytáhl sem zapalovač z tašky.
"díky moc, tu máš jedno cigáro, že si se zastavil a neposlal mě do prdele," podal mi cigaretu.
"dík, ale nekouřím. radši si to vykuřte sám, vám to víc dá," odmítal sem.
"a proč sebou nosíš zapalovač?" vyřítil se na mě.
"abych někomu jako tobě mohl zapálit," odhodil sem zábrany.
"čau," chystal se odejít se svou zapálenou cigaretou a nechal mě s tou (už) mojí.
"kluci, nevíte, kde je tu levný přespání? potřebuju se někde vyspat a hlavně umejt," přišla z druhý strany žena. mohlo jí být pětatřicet.
"to fakt nevím," snažil sem se odejít.
"počkej, nemáš cigáro?" zeptala se mě. podíval sem se na chlapíka.
"vlastně jo," sáhl sem do kapsy a podal jí ho.
"a oheň?" čekala.
"jasně," znova sem ho použil.
"ty, hele. ty máš tak obeplý gatě. je mi zima a nemám kde spát. nechceš ho na oplátku vykouřit? třeba támhle za tou trafikou?normálně to dělám za dvě kola, ale dal si mi cigáro a oheň. navíc, v těch gatích to vypadá, že máš velký koule. a to já mám ráda," přistoupila blíž.
"dvě kola?" zeptal sem se. vzpomněl sem si na ženskou, co se mi stejným slovníkem snažila prodat notebook, když sem si políval hlavu vodou z fontány u janáčkova divadla.
"dvě stovky, ale prominu ti je. měl bys to zadaks," pokračovala stejně ofenzivně a koketně.
"děkuju moc za nabídku, ale asi ne. tak nějak věřím na lásku a tyhle věci," odpověděl sem jí upejpavě.
"věříš na lásku? myslíš, že kdyby byla láska, tak tu teď v týhle zimě drkotám zubama, chci ti ho zadaks vykouřit a ptám se vás dvou, kde se dá zalevno přespat?" přistoupila ke mě ještě rázněji. 
"asi jo," odpověděl sem a rozešel se na posledních pár metrů domů.
"polykáš? dvě kola bych měl mít," slyšel sem, jak se jí ptá týpek, co celou dobu stál a mlčel.


"všichni si tak nějak lžeme," řekla mi kdysi weu.