"každej by měl dělat to, pro co se narodil," zní jedna z těch vesmír-tě-miluje hlášek.
jeden prázdninovej pátek jsem šel k-půlnoci městem.
brno se houpalo a cinkalo pod smrští všech opilejch lidí, kteří se nalívají, "protože je pátek."
byl jsem nejspíš jedinej střízlivej člověk v celým brně.
ta pozice se mi moc nezamlouvá.
jak to tak v létě bývá, v ulicích se začaly objevovat skupinky zmrdečků, co máchají rukama a tipujou si svoje terče.
pár takových sedělo v poslední šalince z český:
"nesnáším ty lidi, co chodí chlastat v pátek," pronesl jeden z nich tak mužně, že se tomu musela zasmát i šalinka a prohodila elektrickej výboj - její jediná možnost vzdoru.
podíval jsem se tím směrem a připadal jsem si podivně.
vzpomněl jsem si na karla pilkingtona. když byl se svou cestovatelskou show kdesi v džungli (či co to bylo), měl s sebou svoje klasický britský chipsy, bez kterých se nehne.
na nějakým svahu uviděl miliony let starýho ještěra. hodil mu chipsy a koukal, co se bude dít. ještěrovi chipsy zachutnaly a chtěl další.
"to je zvláštní, že můžu mít něco společnýho s něčím tak starým a odlišným," tetelil se.
"čemu se tlemíš, debile?" křikl na mě jeden z té skupinky. tenhle byl speciální kretén. podle očí jsem tipoval, že má duševní mohutnost jako elektrická vrtačka, která není zapojená do sítě.
"soukromý vtípky," odpověděl sem.
"máš štěstí, že mám dneska narozeniny!" odpověděl mi zpátky.
já možná, ale svět asi moc radost nemá, napadlo mě a zase jsem se začal smát.
"ty máš, kurva, nějakej problém?" vstal a šel ke mě. došlo mi, že se musím přestat smát jak trotl.
podle všech pravidel zvířecí říše jsem se nahrbil a odhodlaně se rozešel proti němu. seděli na čtyřce.
všiml jsem si, že jeden z nich, ten nejtišší, je nejspíš zhulenej. tonoucí se stébla chytá. prošel jsem kolem křiklouna přímo k jeho kamarádovi.
"nemáš něco na brko?" zeptal jsem se ho.
"soráč, kámo, já už nemám vůbec nic," soukal ze sebe.
"kurva, připadám ti vtipnej?" zkusil to znova křikloun, ale už s menší razancí.
"nech ho bejt, tyvole, dyť je v pohodě," podíval se na něj zhulenej borec.
křikloun si spořádaně sedl a mlčel.
"musíš myslet jako oni, jako zvířata," slyšel jsem michala z mostu.
vrátil jsem se zpátky do točící se harmoniky v šalince. vedle mě stál fest vylitý týpek, co držel před obličejem svítící smartfoun.
"zítra napiš o tom, jak se lidi chovaj jako zvířata," diktoval do něj.
když to dořekl, šalinka prudce zabrzdila a telefon mu spadl na zem, pod moje nohy.
"ani není prasklej, to máš v pohodě," podal jsem mu ho.
podíval se na mě nepřítomným pohledem, cosi na telefonu poklikal a zase si ho dal před obličej:
"napiš si. že nic. není tak, jak vypadá. zvířata taky můžou přemýšlet," diktoval si dál, tentokrát ještě víc zmateně.
na jakubským náměstí mě zastavily dvě roztomilý slečny:
"nemáte chvíli času? jsme z ježišovy cirkve a chceme se vás zeptat na věci okolo boha," zeptala se vyšší. blondýna s plnýma rtama.
"tak jo," zastavil jsem se.
"věříte v boha?" zeptala se.
"já nevím, co vám na to mám říct. nějakej princip tady je, to je jasný. a můžem tomu říkat, jak chceme. ale když mluvíte o tom ježíšoví, tak v ježíše věřím," odpověděl jsem jim.
"vážně? věříš v ježíše? pardon, věříte?" zeptala se druhá, menší s brýlema.
"na vykání se vyserte, to je pičovina," omluvil jsem jí to.
"podle mě je ježíš můj kámoš. je v pohodě. nemá nic proti gayům, alkoholu, marihuaně a předmanželskýmu sexu," povídal jsem.
"a nechcete se dozvědět víc o naší církvi?" zeptala se mormonka z utahu, jak jsem mezi řečí zjistil.
"ani ne, jsem spokojenej s mou představou ježíše. je mi vlastně vcelku i jedno, jestli byl nebo ne. to hlavní je v tom poselství, který se mu připisuje. buď dobrej člověk, buď v pohodě, láska, pohoda a tak."
děvčata na mě koukala a neměla co říct
"a nechceš se potkat některý jiný den, abysme ti mohli říct, o co přicházíš, když nepouštíš boha do svého srdce?" zeptala se znova holka z utahu, podporovaná kýváním hlavy její kolegyně, kanaďanky.
"a nechceš se potkat některej jinej den, abych ti řekl, o co přicházíš, když na sebe ve vaně nepouštíš sprchu?" dostal konkrétní podobu pocit, kterej jsem měl celou konverzaci.
každej by asi měl dělat, pro co se narodil.
ale podle mě to určitě neznamená žít v celibátu, když si krásný děvče.
taky to neznamená být agresivní kretén.
vlastně je to klasickej kec všech těch suprovejch lidiček, kteří jen obhajují to, co se nedá obhájit.
